Zorica Marta Dubovská (1926-2021) – spoluzakladatelka české indonesistiky

Tento článek je ohlédnutím za životem a dílem Zorici Dubovské, nejvýznamnější české a československé indonesistiky 20. století. Její životní pouť se završila 6. prosince 2021, půl roku po jejích 95. narozeninách. Paní Dubovská byla – společně s Miroslavem Opltem (1923-1998) – zakladatelkou indonéských studií v českých zemích a dlouholetou přednášející a garantkou tohoto oboru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zůstala po ní hluboce zarmoucená rodina a početná česko-indonéská komunita.

Pro ní byla svého druhu matkou, symbolem a legendou. A tou zůstává, stejně jako přetrvává její dílo a odkaz – láska k Indonésii a oddanost studiu této úžasné země, kterou nesou dál její bývalí studenti, a nyní i jejich žáci. Mnoho mých přátel z komunity milovníků Nusantary a také spousta mých indonéských přátel, kteří v Česku žijí a paní Dubovskou znali, sdíleli smutnou zprávu o jejím odchodu na sociálních sítích, a já jim za to děkuji. Je fascinující, kolika lidem tato neuvěřitelná dáma pozitivně ovlivnila život. Patřím mezi ně a dovolím si proto sdílet svou malou soukromou vzpomínku na tuto skvělou kantorku, nejdůležitější učitelku mého života.

Paní Zoricu jsem znal od svých osmnácti let – od okamžiku, kdy jsem v říjnu 1992 jako čerstvý absolvent ústeckého gymnázia nastoupil na pražskou „filozofii“, abych zde pod jejím vedením studoval právě indonesistiku. Tento obor byl za normalizace v nelibosti komunistických vládců Československa a jeho poslední předchozí absolventi vyšli ze školy v r. 1974; poté se brány univerzity oboru zavřely. Naše první „porevoluční“ generace (1992-1997) tak měla obrovské štěstí, že právě tehdy se pro nás nový obor po dlouhé pauze otevřel. Tehdy to byl ještě klasický pětiletý „magistr“ a na tomto je absolutně fascinující jedna věc, a to fakt, že kromě jediného kurzu – Moderních dějin Indonésie, které vyučoval dr. Zbořil – všechny ostatní kmenové předměty týkající se Indonésie a jihovýchodní Asie, a že jich za těch pět let bylo, přednášela sama paní Dubovská. Kdo zná vysokoškolské prostředí, ví, že něco takového dnes již vlastně není možné. Zorica Dubovská to však zvládala skvěle, a to byla oficiálně již v důchodovém věku. Učila nás indonéskou gramatiku, konverzaci, literaturu, rané a klasické dějiny, indonéské reálie, dramatické formy, úvod do indonéské etnologie, dále pak klasickou malajštinu psanou arabo-malajským písmem jawi, moderní javánštinu, úvod do staré javánštiny, úvod do islámu… Její záběr byl neuvěřitelný.

Zorica Dubovska přebírá indoneské státní vyznamenání
Zdroj: Tomáš Petrů

Vedle výše uvedených jazyků Zorica jakožto vynikající filoložka ovládala němčinu, angličtinu, ruštinu, latinu; díky její znalosti pak lépe zvládala francouzštinu, italštinu (tu na přání tatínka) a španělštinu. Z dalších orientálních jazyků pak sanskrt, který dokonce krátce studovala v Indii, a arabštinu. Přirozeně četla i nizozemsky, tedy v jazyce bývalých kolonizátorů Indonésie, což bylo v dobách minulých klíčové. K tomu nás také vedla, se slovy: „Když umíš anglicky a německy, tak si po pár stránkách zvykneš a prostě tomu rozumíš…“ Zorica prostě měla na jazyky dar po svém tatínkovi, panu Horáčkovi, který, když např. jeli jako rodina na dovolenku do tehdejší Jugoslávie, tam vesele rozmlouval s místními v jejich mateřštině. Na otázku, kde se to naučil, prý odpověděl: „A co jsem měl ve vlaku dělat?“ Je proto přirozené, že právě lingvistika, zvláště se zaměřením na austronéské jazyky, byla Zorčinou velkou vášní. Dobře si vzpomínám na jednu z prvních hodin na fakultě, na kterou nám přinesla na ukázku několik učebnic a slovníků polynéských jazyků jako samojština či fidžijština, přičemž s nadšením sobě vlastním zdůrazňovala množství austronéských kognátů neboli slov se společných původem jako například mata (oko) a jiné části těla nebo různé číslovky, které tyto jazyky s indonéštinou sdílejí. Dobrá praktická znalost jazyka, ale i schopnost o tomto jazyce teoreticky pojednat tak bylo něco, co si každý i průměrný student z jejích hodin odnesl.

Tento svůj zájem pak sdílela nejen v rámci přednášek a cvičení, ale i v publikacích jako Úvod do javánštiny v edici Malé učebnice Nového Orientu (1974), učebnici Indonéština (1998), ze které se ještě ve formě skript učil i náš „běh“ v raných 90. letech, několikero indonéských čítanek a také sbírek indonéských pohádek, z nichž jedna byla přeložena do němčiny, angličtiny a francouzštiny. Dalším důležitým publikačním počinem byly Dějiny Indonésie (NLN 2005, společně s T. Petrů a Z. Zbořilem), které představují první publikaci tohoto typu v češtině. Jejím vrcholným dílem se pak stal překlad starojavánského eposu Arjunawiwaha (Ardžunova svatba) z raného 11. století (vyšlo r. 2016 v Nakladatelství Karolinum), který připravila s Petrem Komersem, jenž její překlad přebásnil. Na jejich společném překladu je pozoruhodná nejen jeho jazyková kvalita, ale i fakt, že jde o první kompletní převod tohoto zásadního textu do evropského jazyka – např. do nizozemštiny je přeložena jen jeho část.

Paní Dubovská, tehdy ovšem ještě jako slečna Horáčková, po složení maturity v září 1945 nastoupila na Vysokou školu hospodářských věd, pozdější VŠE. Na ní se seznámila s mládencem, Ivanem Dubovským, který ji přivedl na kurz indonéštiny, vedený bývalým ředitelem cukrovaru na Jávě, ing. Rudolfem Hesem. Tam se nejen naučila tomuto asijskému jazyku, ale se studentem, který ji k tomu inspiroval, se sblížila a později vzala za muže. Tak u Zorici došlo k dvojímu osudovému setkání. Vztah s Ivanem, ze kterého se narodila dcera Sabina, později dlouholetá knihovnice Orientálního ústavu, bohužel nepřetrval, Zorčin vztah k indonéštině však ano.

Po získání titulu „komerční inženýr“ paní Dubovská pokračovala ve studiu lingvistiky se zaměřením na austronéské jazyky na FF UK, kde se v roce 1955 stala první promovanou filoložkou se specializací na indonéštinu u nás. V roce 1958 byla Zorica Dubovská vyslána na československou ambasádu do Jakarty, kde jako nestraník ovšem směla pracovat pouze jako úřednice a účetní. Odjela tam bez své dcery Sabiny, která za ní po nějaké době jako šestiletá sama (!), jen za asistence letištního a palubního personálu, přiletěla. Po návratu do Prahy r. 1959 Zorica pracovala necelé tři roky ve Státním pedagogickém nakladatelství v redakci jazykových příruček. V roce 1962 se konečně stala učitelkou indonéštiny ve Státní jazykové škole, kde od r. 1964 vedla její orientální sekci.

Ve stejném roce se ing. Dubovská připojila k dr. Miroslavu Opltovi, který již od roku 1953 na FF UK vyučoval indonesistiku, a po roce 1966, kdy se Oplt stal korespondentem ČTK v Jakartě, po něm převzala celý obor. Ten byl za socialistického režimu naposledy otevřen r. 1969 a jeho pětiletý program skončil r. 1974. K jejím žákům této éry patří významné osobnosti jako Rudolf Mrázek, dnes emeritní profesor na University of Michigan, Jaroslav Olša (1938-2023), diplomat a autor skvělých indonésko-českých slovníků, Zdeněk Zbořil, historik, politolog a také indonesista, Václav Hubinger, antropolog a diplomat, či Eva Vaníčková (1932-2021), dlouholetá učitelka indonéštiny na Victoria University ve Wellingtonu na Novém Zélandě ad.

Po „sametové revoluci“ pak paní Zorica, již v důchodovém věku a formálně vedena na půl úvazku, prakticky sama zajistila obnovení existence oboru v univerzitním prostředí, který v mezidobí udržovala alespoň na úrovni jazykové školy. Na začátku 90. let se tak stala garantkou oboru indonesistika, který byl pod jejím vedením na FF UK znovu realizován ve dvou bězích: 1992-1997 a 1997-2002. V době završení druhého cyklu jí bylo úctyhodných 76 let. I poté však Ibu Dubovská pokračovala v práci soudní překladatelky, vyučovala indonéštinu na ČVUT a pracovala na výše uvedených publikacích. Dokonce také v roce 2002 tlumočila pro prezidenta Václava Havla při oficiální návštěvě indonéské prezidentky Megawati Soekarnoputri. Osobně jsem toho byl svědkem jako druhý, tehdy ještě dost nezkušený tlumočník, který měl na starost projevy prezidentky Megawati, přičemž jsem obdivoval a nechápal, jak paní Zorica s přehledem tlumočí dlouhé a květnaté konstrukce našeho tehdejšího prezidenta.

Paní Dubovská milovala zvířata a vždy byla obklopena psy a kočkami. Snad to byly pravidelné procházky s pejskem na čerstvém vzduchu a koupání ještě v říjnu ve Vltavě nebo později ve stodůleckém rybníčku, které Zorici zajistily pevné zdraví a dlouhověkost. Dobře si vzpomínám, jak vždy odmítala jízdu výtahem a do čtvrtého patra na FF UK v Celetné vždy vyběhla po svých jako čiperka. Podobný vztah měla k nemocem: „Pokaždé, když na mě něco leze, zalezu na dvě hodiny pod peřinu, medituju, vypotím to, a je to pryč!“ Proto asi nepřekvapí, že vždy odmítala antibiotika a dávala přednost přírodní léčbě.

Její dlouholetý přínos pro českou indonesistiku, orientalistiku a nadstandardně dobré vztahy mezi Českem a Indonésií zaznamenala i místa nejvyšší. V roce 1997 tak Zorica Dubovská obdržela ocenění ministra zahraničí České republiky Gratias Agit za propagaci „přátelství s Indonésií“. Stojí patrně za zmínku, že naše učitelka se tak stala historicky první osobou, která byla touto cenou, dodnes udělovanou významným českým a zahraničním osobnostem, vyznamenána. Indonéská vláda, konkrétně indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono, pak v roce 2010 udělil paní Dubovské vysoké státní vyznamenání Bintang Jasa Pratama.

Celoživotní odkaz naší velké učitelky žije dál, ovšem její svérázná, laskavá povaha, vtip a moudrost nám velmi, velmi chybí.

Pozn. autora: Tento článek si neklade za cíl popsat veškeré kapitoly života Zorici Dubovské, soustředí se především na její akademické působení. Její dětství a mládí je dobře zaznamenáno v následujícím textu: https://www.pametnaroda.cz/cs/dubovska-roz-horackova-zorica-1926