Poezie dvou indonéských modernistů v českém překladu

19. 04. 2024

Filip Lexa

V nakladatelství Mí:Lù vyšly minulý rok pod názvem Zpěvy toužení a osamělosti sebrané básně Amira Hamzaha (1911–1946), jednoho ze zakladatelů moderní indonéské poezie. Na podzim letošního roku je naplánováno vydání další knihy: kompletního básnického díla nejznámějšího indonéského básníka první poloviny 20. století, Chairila Anwara (1922–1949).


Amir HamzahAmir Hamzah

 

Amir Hamzah se narodil v roce 1911 do aristokratické rodiny spravující malý sultanát Langkat v malajskojazyčné oblasti severní Sumatry. Již jako dítě byl však vyslán rodiči na Jávu, nejlidnatější ostrov tehdejší Nizozemské východní Indie, aby zde studoval postupně na různých holandských školách. Na Jávě se Amir Hamzah začal brzy angažovat v národním hnutí vystupujícím proti nizozemské koloniální nadvládě. Jedním z hlavních Amirových cílů bylo vytvořit z malajštiny (používané jako komunikační jazyk mezi různými národy souostroví známého dnes jako Indonésie) moderní národní jazyk budoucího nezávislého státu, tedy „indonéštinu“. Za účelem propagace tohoto jazyka založil společně se dvěma dalšími spisovateli literární časopis Pujangga Baru (Nový spisovatel), který se záhy stal významnou platformou tehdejších literárních a kulturních debat. Vyšly zde i mnohé z Amirových básní později shromážděných do sbírky Ovoce touhy (Buah Rindu).

Na sklonku třicátých let byl však Amir Hamzah rodinou donucen vrátit se zpět na Sumatru a oženit se s dcerou langkatského sultána. Amir tak musel rázem zanechat svého aktivismu a navždy se rozejít i s Ilik Sundari, milovanou javánskou ženou, která ho po celou dobu jeho působení v národním hnutí provázela. Pochybnosti a zklamání provázející jeho návrat na Sumatru zpracoval Amir Hamzah ve své básnické sbírce Zpěvy osamělosti (Nyanyi Sunyi).

V následujících letech zastával Amir Hamzah různé funkce ve státní správě svého rodného sultanátu, ale velel také gerilovým jednotkám bojujícím proti japonské okupaci a rok strávil v japonském zajateckém táboře. V roce 1946, nedlouho po vyhlášení nezávislé Indonéské republiky, byl Amir Hamzah unesen ze svého paláce levicovými milicionáři a zavražděn.

 

Amir Hamzah (v zadní radě uprostřed) se spolužáky na střední škole v javánském městě SurakartaAmir Hamzah (v zadní radě uprostřed) se spolužáky na střední škole v javánském městě Surakarta

 

Ve výše zmíněných dvou sbírkách – Ovoce touhy a Zpěvy osamělosti – byla publikována většina dochovaných básní Amira Hamzaha.

V Ovoci touhy jsou shromážděné básně, které Amirovi vycházely v různých literárních časopisech během jeho studií na Jávě. Odchod na Jávu pro Amira Hamzaha nebyl jednoduchý – zejména proto, že se tím odloučil od své první lásky, která se pak během jeho nepřítomnosti provdala za jednoho z jeho starších bratrů. Mnohé Amirovy rané básně jsou tak plné zklamání z nenaplněných citů a prosycené steskem – nejen po milované dívce, ale i po matce a po rodné Sumatře.

Už během dětství se Amirovi (jako malajskému princi) dostalo zevrubného dvorského vzdělání, které zahrnovalo i znalost klasické malajské literatury. V Ovoci touhy tak mladý Amir dokáže zručně využívat a novými směry rozvíjet rozličné starší malajské literární motivy. Tak jako mnohá díla klasické malajské literatury, vyjadřuje i jeho poezie lidské pocity skrze obrazy přírody. Amir Hamzah se zde také často stylizuje do typické malajské básnické persony: do básníka jako vykořeněného poutníka v cizí zemi. Příkladem může být následující báseň:

 

Stanul jsem

v soumraku němém stanul jsem tiše
racek se do mlh nad vodou nořil
kořenovníky skláněly kštice
medúzy vlály na vzdutém moři
 
vítr se vracel osvěžit zemi
rozčísl záliv, zkropil ho zlatem
samotný prchl na vrchol strmý
rozhoupal lesy pod horským hřbetem
 
konce svých šatů smáčela duha
paprsky tkaly barevný výjev
orlovec křídla pozvedal ztuha
opitý zcela procesím barev
 
tváří v tvář této bezchybné scéně
trudnost a touha pohnuly srdcem
zachtělo se mi spočinout klidně
zakusit život s vytčeným cílem
 

Berdiri aku

berdiri aku di senja senyap
camar melayang menepis buih
melayah bakau mengurai puncak
berjulang datang ubur terkembang
 
angin pulang menyejuk bumi
menepuk teluk mengempas emas
lari ke gunung memuncak sunyi
berayun-ayun di atas alas
 
benang raja mencelup ujung
naik marak mengerak corak
elang leka sayap tergulung
dimabuk warna berarak-arak
 
dalam rupa maha sempurna
rindu-sendu mengharu kalbu
ingin datang merasa sentosa
menyecap hidup bertentu tuju

 

Amir Hamzah a Ilik SundariAmir Hamzah a Ilik Sundari

 

Poté, co Amir Hamzah strávil na Jávě již pár let, vzpamatoval se trochu ze zklamání, které mu přinesla jeho první, nešťastná láska, a znovu se zamiloval – do javánské spolužačky jménem Ilik Sundari. Spolu se zapojili do národního hnutí, které si kladlo za cíl pozvednout indonéskou kulturu a vzdělanost a eventuálně docílit i nezávislosti Indonésie na nizozemské koloniální nadvládě. Amirův aktivismus a vztah s Ilik však neschvaloval jeho strýc, sultán Langkatu, přestal Amirovi financovat studium na Jávě a povolal ho zpět na Sumatru, aby ho oženil se svou dcerou a zaměstnal ho ve správě svého sultanátu. Amir byl rozpolcený: váhal, jestli má dostát povinnostem vůči strýci a své rodině a sultanátu, nebo má zůstat se svou milovanou Ilik a dál se angažovat v národním hnutí. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodl vrátit do Langkatu.

Těsně před svým návratem na Sumatru sepsal Amir sbírku básní Zpěvy osamělosti. Zatímco ve svých předchozích básních (sebraných v Ovoci touhy) rozvíjí Amir Hamzah osobitými způsoby motivy staré malajské milostné poezie, aby tak hovořil o svých nešťastných mladických láskách a touze po rodné Sumatře, ve Zpěvech osamělosti čerpá inspiraci z tvorby islámských mystických básníků. Namísto pozemské ženy se pro něj stává objektem touhy bůh. Ale mystické splynutí, po kterém Amir Hamzah dychtí, mu neustále uniká mezi prsty: milostný vztah s bohem se ukazuje být stejně složitý, stejně naplněný pochybami, žárlivostí, vzrušením, nadějí, neporozuměním a neuspokojenými žádostmi jako vztahy s lidmi.

 

Zahrada světa

Tys mě, můj milý, zavedl do zahrady světa!
Tys vedl můj prst, ukázal smějící se květinu, usmívající se poupě.
Tys sklonil mou vzpřímenou šíji, abych přivoněl k utajené vůni.
Tys pohladil mou roztouženou tvář konejšivě sametovým listem.
Užasl jsem, ohromený, oněmělý.
Zašeptal jsi:
„Rajská zahrada, rajská zahrada jako bys perlu našel.“
A pak jsi zmizel.
Ustrnul jsem, jako bych o rozum přišel.
 

Taman Dunia

Kaumasukkan aku ke dalam taman-dunia, kekasihku!
Kaupimpin jariku, kautunjukkan bunga tertawa, kuntum tersenyum.
Kautundukkan huluku tegak, mencium wangi tersembunyi sepi.
Kaugemelaikan di pipiku rindu daun beldu melunak lemah.
Tercengang aku, takjub, terdiam.
Berbisik engkau:
"Taman swarga, taman swarga mutiara rupa".
Engkaupun lenyap.
Termangu aku gilakan rupa.

 

Chairil AnwarChairil Anwar

A ještě pár slov k druhému z našich literátů: Chairil Anwar je pravděpodobně nejznámějším moderním indonéským básníkem. Narodil se v roce 1922 na severní Sumatře, stejně jako Amir Hamzah. O jeho raném životě toho není příliš známo. Jednoho dne v roce 1943 se však náhle objevuje v Jakartě v redakci literárního časopisu Panji Pustaka (Prapor knihy), kam přinesl několik svých básní a dožadoval se, aby mu je otiskli. Od té doby se stává součástí (a často centrem) literárního dění tehdejších revolučních let.

V roce 1942 totiž došlo k velkému zlomu v dějinách indonéského souostroví. Tehdejší Nizozemskou východní Indii bez většího odporu obsadilo Japonsko a v podstatě ze dne na den padl mýtus o převaze, kterou mají Evropané nad Asiaty, a o jejich neporazitelnosti. Tak začal proces, který v roce 1945 (po porážce Japonska ve válce) vyústil ve vyhlášení indonéské nezávislosti.

Chairil Anwar byl součástí generace spisovatelů, kteří začali psát ve čtyřicátých letech současně se začátkem japonské okupace, v době, kdy se svět kolem nich náhle radikálně změnil. Předchozí generaci spisovatelů vnímali jako staré „páprdy“, kteří se na svět dívají z hloubi holandské koloniální klece a v pohodlí této klece se opájejí neurčitými sny o neurčité budoucí indonéské emancipaci. Nyní je však třeba nejen snít, ale především jednat. Podle Chairila Anwara je nejpravdivější umění takové, které vychází z intenzivního prožitku autora. Chairil se tak naplno vrhal do všeho, co se kolem něj dělo. Pohyboval se mezi tehdejšími umělci a politiky, ale také prostitutkami v jakartských ulicích; přátelil se s mnoha známými intelektuály, ale i s řidiči rikš; plnými doušky nasával nejen vjemy a zkušenosti velkoměsta, ale účastnil se také bojů proti Holanďanům, kteří se po vyhlášení indonéské nezávislosti v srpnu 1945 rozhodli dobýt svou kolonii zpět.

Vzhledem k otevřenosti Chairila Anwara vůči všem možným životním zkušenostem je i jeho dílo velice rozmanité: nalezneme u něj milostné básně, básně s náboženským a mystickým obsahem, básně burcující k revolučnímu boji i básně popisují moderní městský život. Všechny se zabývají životem – především otázkou, jak žít; jak žít naplno, až do krajnosti – a ve všech je zároveň přítomný i stín smrti – jako neodlučitelné součásti života.

Energie, se kterou se Chairil Anwar vrhal do života, se vyčerpala v roce 1949, kdy Chairil umřel (nejspíš na tyfus) ve věku necelých 27 let.

 

Trpělivost

Nemůžu spát
Lidé tlachají, psiska štěkají
Daleko v mlze se rozpouští svět
Tma staví z kamenů zeď
Do které hlasy tlučou a tepají
Za níž je sazí a plamenů změť
 
Chci něco říct
Hlas se mi zadrhl, síla je pryč
Dost už přece! Vždyť neděje se nic!
Je to svět bez zájmu, nechce jít vstříc
 
Na kámen ztuhla voda v řece
A život není životem víc
 
Co dřív, tak znovu opakuji
Sevřené oči, zacpané uši
Čekám úlevu, jež musí přijít
 

Kesabaran

Aku tak bisa tidur
Orang ngomong, anjing nggonggong
Dunia jauh mengabur
Kelam mendinding batu
Dihantam suara bertalu-talu
Di sebelahnya api dan abu
 
Aku hendak berbicara
Suaraku hilang, tenaga terbang
Sudah! tidak jadi apa-apa!
Ini dunia enggan disapa, ambil perduli
 
Keras membeku air kali
Dan hidup bukan hidup lagi
 
Kuulangi yang dulu kembali
Sambil bertutup telinga, berpicing mata
Menunggu reda yang mesti tiba