Odešla další výrazná osobnost české indonesistiky. Vzpomínka na Jaroslava Olšu (1938-2023)

Kánon četby, se kterým se zájemce o Indonésii záhy seznámí, v sobě ukrývá mimo jiné Česko-indonéský slovník (2003), Indonésko-český slovník (2010) nebo knihu převyprávěných příběhů Sultán a král kobra. Malajské báje a legendy (2011). Co mají tyto tituly společného? Pochází z pera předního českého indonesisty, prvního velvyslance samostatné České republiky v Indonésii – Jaroslava Olši. Již jako vystudovaná indonesistka jsem s ním v září loňského roku vedla videohovor. Pan Olša nejprve mile naslouchal, když jsem mu povídala o svých badatelských zájmech, a poté se pustil do vyprávění.

Narodil se v meziválečném období 9. března 1938. Daleké kraje ho začaly přitahovat už jako školáka a náruživého čtenáře. „Tam jsem vlastně poprvé cítil závan té exotiky a to mě neobyčejně vzrušilo.“ Během rozhovoru se zmínil o tom, že to byla právě jednotlivá slova, která ho při četbě fascinovala a která ho jemně nasměrovala k hlavnímu badatelskému zájmu – totiž k lexikografii překladatelství.1 „Takhle jsem si udělal v hlavě takový malý slovníček malajštiny. A začal si tvořit obrázek jazyka, který je tak příšerně nebo tak krásně vzdálený od mateřštiny a od němčiny a angličtiny, že jsem to nemohl opustit. No a tak to začalo.“

Realita padesátých let citelně dopadala i na Olšovu rodinu. Jaroslav složil maturitu na večerním gymnáziu pro pracující a ve volných chvílích se učil indonésky. „Takže jsem chodil do továrny a současně jsem začal chodit večery na indonéštinu k panu doktorovi Opltovi.“ Svízelné časy mu dále pomáhala překonat pěvecká dráha a zřejmě i propojení směrem na jihovýchod Asie. „Tam sehrála zase roli trošku ta malajština, indonéština. Protože v té době byla slavná skupina Kučerovci, která si brala repertoár ze všech možných exotických koutů světa, mimo jiné z Indonésie. U nich zazněla krásná slova Ayo mama jangan mama marah. To už bylo potvrzení toho, že můj zájem o jazyk a potažmo o kulturu té oblasti je mým celoživotním údělem.“

Politické uvolnění poloviny šedesátých let přineslo druhou studijní příležitost po studiu ruštiny s češtinou, ze kterého byl odejit. Tentokrát šlo o vysněný obor indonesistika v kombinaci s anglistikou. Ke studiu byl přijat v roce 1964. Při rozhovoru dlouze vzpomínal na studentské časy a slovníkářské začátky. „Vesele jsem zpíval, chodil na plesy a potom to vypadalo ráno tak, že se mi nechtělo na přednášky. Pamatuju si, že na angličtině jsme měli velmi bodrého, ale přísného pana profesora, který nám přednášel starou a střední angličtinu, a když jsem se objevil, tak vždycky říkával: tak to je ten muzikant, vypracujte slovník anglických hudebních výrazů, milý pane Olšo, takový malý kapesní slovníček. Což mě potěšilo, protože kdyby mně zadal něco třeba o Beowulfovi, tak to bych asi chtěl méně. Čili jsem sestavil takový malý slovníček. A to byla moje první slovníkářská činnost.“

Během pražského jara se Jaroslav angažoval ve studentském hnutí. V roce 1969 dokončil studia. V průběhu tzv. normalizace odešel do Polska a tam žil až do roku 1989. Po návratu do Čech byl v 90. letech aktivní ve veřejném a kulturním prostoru. Životní cesty ho zavedly na ministerstvo zahraničních věcí, pro které následně pracoval až do roku 2002. Po pětiletém působení na postu českého velvyslance v Indonésii (1993-98) působil rovněž jako generální konzul v Pákistánu. Léta na odpočinku pak vyplnil psaním výše zmíněných skvělých a dlouho chybějících knih, slovníků a překladů, jež po sobě zanechal mladším generacím indonesistů a dalších zájemců u tuto zemi.

Na Jaroslava Olšu bych bývala měla ještě tolik otázek, ale mluvili jsme spolu jen jedinkrát a nastal zrovna čas oběda. Domluvili jsme se, že se k dalšímu vyprávění sejdeme v Praze. K tomu však již bohužel nedošlo. Jaroslav Olša zemřel po delší nemoci 29. března 2023 ve věku 85 let.