Indonéština je jedním z nejrozšířenějších jazyků světa a zároveň pozoruhodným fenoménem jihovýchodní Asie. Jak se z malajštiny stal jazyk sjednocující stovky etnik a miliony obyvatel Indonésie? Jak snadné je se jí naučit, odkud pochází její slovní zásoba a proč rozhodně nejde o uměle vytvořený jazyk?
Indonéština – národní jazyk Indonésie – patří k nejpoužívanějším jazykům světa. Mluví jí přibližně 280 milionů mluvčích (97 procent Indonésanů), z toho 80 milionů rodilých. Jedná se o standardizovanou podobu malajštiny; řadí se tak mezi austronéské jazyky. Malajsky pak hovoří lidé v sousední Malajsii a Bruneji, menšiny v Singapuru a jižním Thajsku a malajština též je kontaktním jazykem na jihu Filipín. Nelze přitom opomentou, že malajština a řada jejích dialektů jsou mateřštinou etnických Malajců a dalších národností indonéské Sumatry a Kalimantanu. Její kreolizované formy pak slouží jako lokální kontaktní jazyky na Ambonu, v Manadu na severním Sulawesi, v Kupangu či na Papui. Indonéština je navíc – společně s angličtinou – tzv. pracovním jazykem na Východním Timoru. Indonésky nebo malajsky se tak lze domluvit v nejméně šesti zemích jihovýchodní Asie, což znamená populaci nejméně 310 milionů lidí.
Z fonetického hlediska je indonéština relativně snadný jazyk. Používá totiž pouze šest samohlásek a 23 souhlásek, přičemž sedm z nich se vyskytuje pouze v přejatých slovech. Její fonetika je velmi podobná české – mnoho indonéských slov zní jako česká, jen s odlišným významem (například pohon – indonésky „strom“, lupa – „zapomenout“). Je to též jazyk velmi melodický a její předchůdkyně malajština byla evropskými návštěvníky Sundských ostrovů označována jako „italština Východu“.
Poměrně jednoduchá je i z gramatického hlediska. Podstatná jména se neskloňují a pády jsou vyjádřeny pomocí předložek nebo pozicí ve větě. Nevyjadřují ani rod a množné číslo, umí ho však vyjádřit tím, že se dané slovo prostě zopakuje. Plurál je také možné vyjádřit částicí para. Tak například „kočka“ se řekne kucing, „kočky“ pak para kucing nebo kucing-kucing. Reduplikace ale může znamenat i něco jiného než plurál, například změkčení významu nebo se dá použít při tvorbě dalších slov. „Oko“ se řekne mata, reduplikované mata-mata však znamená „špión“, tedy něco jako „oči všude“.
Indonéština má bohatý systém osobních zájmen, která vyjadřují různou míru respektu, a také tzv. exkluzivní a inkluzivní tvary zájmen 1. osoby množného čísla. Jsou to kita – „my všichni“ (včetně těch oslovených) a kami – „jenom část z nás“ (vyjímá oslovené). Pro lepší představu uveďme v kontextu: kita orang Indonesia, tedy „My všichni Indonésané“ vs. kami, kaum kristen Indonesia „My indonéští křesťané“). Sympatické je, že ani slovesa nevyjadřují číslo a rod a vlastně ani čas, neboť ten je vyjádřen příslovci času typu „včera“. To pak dokonce ani nemusí nutně znamenat přesně včera, ale někdy v nedávné minulosti. Co naopak činí indonéštinu relativně obtížnou, je velké množství předpon a přípon nebo jejich kombinací (jde o tzv. konfixy) používaných ve slovotvorbě, ale i k vyjádření některých gramatických kategorií.
Díky koloniální historii, a především díky tomu, že indonéské souostroví leželo na křižovatkách tradičních mezinárodních obchodních tras, obohatilo slovní zásobu malajštiny, a tím pádem i indonéštiny, mnoho asijských a později i evropských jazyků. Původ slov jako nasional, gratis či fisika tak není těžké odhalit. Nejvíce slov pochází z nizozemštiny, angličtiny a portugalštiny, z orientálních jazyků byl prvním zdrojem nového lexikonu sanskrt (výrazy v oblasti náboženství, kosmologie, politických konceptů a každodenního života), později posvátný jazyk islámu arabština (především oblast práva, náboženství, vědy a přírodních fenoménů) a v menší míře perština (obchod a námořní plavba). Díky migraci z východní Asie malajštinu a indonéštinu obohatily také jihočínské dialekty. Koloniální éře vděčí indonéština i za původ písma, neboť se píše latinkou. Před tím se v důsledku vlivu islámu její předchůdkyně psala arabským písmem upraveným pro malajštinu zvaným jawi.
Protože se indonéština oddělila od malajštiny až na konci 20. let 20. století, můžeme o indonéské literatuře v pravém slova smyslu mluvit právě až od této doby. Mezi nejdůležitější díla patří politicky angažované romány Pramoedyi Ananty Toera, především jeho tetralogie Buru kvartet, která získala četná mezinárodní ocenění. Z novějších autorek stojí za zmínku Ayu Utami a její oceňovaný a do češtiny přeložený román Saman nebo spisovatel Andrea Hirata a jeho dílo Ayah – Otec.
Zajímavosti
Většina Indonésanů je bilingvních. Jako mateřským jazykem – pokud nežijí zrovna v Jakartě – hovoří například javánsky, sundsky nebo balijsky, ale od první třídy se učí ve škole indonéštinu, kterou pak hovoří stejně dobře jako mateřštinou.
Každý z těchto jazyků se pak používá v jiných kontextech. Javánštinou a dalšími tzv. místními jazyky (bahasa daerah) se mluví v rodině či s přáteli, indonésky naopak ve škole, na úřadech, v médiích a obecně při komunikaci s Indonésany různých národností. Ve srovnání se situací v jiných asijských zemích, jako jsou například Indie, Malajsie, Singapur a Filipíny, kde je status hlavního jazyka nejednoznačný, „je indonéština patrně jediným jazykem post-koloniální země, který dosáhl statusu národního jazyka v pravém slova smyslu“,[1] jelikož nejenže dominuje ve všech sférách indonéské společnosti, ale např. na rozdíl od Indie, kde jazykové otázky Indy vyloženě rozdělují, představuje indonéština zásadní státotvorný element, který indonéský národ sjednocuje.[2]
Není to umělý jazyk!
O indonéštině se někdy říká, že je to umělý jazyk. Toto tvrzení je však naprosto mylné. Hlavním dorozumívacím jazykem malajsko-indonéského souostroví (i části Filipín) byla díky námořnímu obchodu i pozdější podpoře ze strany nizozemských kolonizátorů malajština. A tento široce rozšířený a zavedený jazyk (bahasa Melayu) byl 28. října 1928 indonéskými nacionalisty přejmenován na bahasa Indonesia, tedy doslova „indonéský jazyk“. Jistěže bylo nutné ho obohatit o některé nové výrazy, které odrážely nové poměry a technologie, nicméně není o nic umělejší než čeština nebo jiné běžné jazyky. Toto náhlé přejmenování takřka „přes noc“ mohlo vyvolat dojem, že jde o vytvoření nové, tedy umělé, řeči; opak je ale pravdou. Spíše šlo o velmi obratný krok, kterým indonéští nacionalisté otevřeně zavrhli jak jazyk kolonizátorů – nizozemštinu – beztak málo rozšířenou, jelikož její používání bylo omezeno na Evropany a indonéskou elitu, tak i jazyk s největším počtem rodilých mluvčích – javánštinu. Volbou malajštiny-indonéštiny tak neposkytli komparativní výhodu největšímu etniku souostroví a rovněž dali vale koloniálnímu dědictví, a současně využili její zavedenost a relativní snadnost, s jakou se lze tomuto jazyku naučit.
Přesto, že indonéština vzešla přímo z malajštiny, hlavně varianty používané v oblasti Riau na východní Sumatře, za poslední století urazila v odlišném politickém prostředí tak dlouhou cestu, že lidé v Malajsii hovořící malajsky – tedy tzv. malajsijskou malajštinou – potřebují na sledování indonéských filmů titulky a naopak. Někteří experti o nich proto hovoří jako o dvou odlišných jazycích, které navzájem odlišuje nejméně dvacet procent slovní zásoby i odlišná fonetika. Jiní jsou naopak toho názoru, že jde o pouhé regionální varianty tzv. pluricentrického jazyka, tj. jazyka, který má více rovnocenných standardních forem (norem), obvykle spojených s různými státy nebo regiony, což je čtenáři jistě dobře známo například z angličtiny (britská, americká či australská varianta) či němčiny (Německo, Rakousko, Švýcarsko), případně ze španělštiny (Španělsko vs. Latinská Amerika) nebo perštiny (Írán, Afghánistán – darí, Tádžikistán – tádžičtina).
Přestože jde o geograficky velmi vzdálenou oblast, malajština a potažmo tedy indonéština daly češtině slova jako agar(-agar) – řasa používaná v cukrářství, amok, bambus, batik(a), durian, džunka, gekon, gong, kafr, kakadu či orangutan. Do angličtiny jich pak proniklo ještě více, například z malajského kampung (vesnice) vznikl výraz pro uzavřený komplex compound, gudang (sklad) do světového jazyka pronikl jako godown, a určitě bychom našli mnohá další.
Jak je zřejmé, indonéština je velmi důležitý jazyk nejen regionálního, ale takřka světového významu, a není proto překvapivé, že se nachází v první desítce nejpoužívanějších jazyků světa. Toto postavení si vysloužila především svou sjednocující politickou rolí, a o staletí dříve ještě jako malajština jako lingua franca obchodníků a mořeplavců v celé jihovýchodní Asii.
[1] Dardjowidjojo 1998: 36
[2] Petrů 2011: 49
